Toskánsko na víně…a na kole IV.

Toskánsko na víně…a na kole IV.

Obraz čtvrtý – příběh Brunella

 

Dalšího rána jsme nejprve dojeli autem do 43 kilometrů vzdáleného Montepulciana. Rozprostírá se na vyhaslé sopce Monte Poliziano, které vděčí za své jméno. V jejím okolí se Sangiovese nazývá Prugnolo Gentile a víno, které se připravuje ze stejných odrůd jako Chianti, se jmenuje Vino Nobile di Montepulciano. Městečko, byť v příručkách opěvované, mne však zklamalo. Na náměstí nic nebylo. Tedy kromě evidentně původních budov a několika zbloudilých amerických turistů, kteří zde byli ze stejného nedopatření, tedy v očekávání čehosi pompézního, jako my. Veškeré středověké budovy byly řádně obesrány (pardon) holuby, jinak by pocit renesance nebyl dokonalý. Nezbylo než nasednout a šlapat do Pianzy. Ale ještě než se tam vydáme, pár slov o zdejším víně.

Dějiny vinařství jsou zde úzce spojeny s politickými a vojenskými. Ve válkách mezi Florentinu a Sienou se Montepulciano spojilo s florentským rodem Medici, i když to mělo blízko spíš k Sieně. Tehdy vzkvétalo vinařství, protože z něj měly prospěch bohaté rody. V 16.století schválil papež Pavel III. a pak i Sixtus V. vino nobile jako „nejznamenitější víno“ Itálie. A ještě v 17. století bylo uctíváno jako „král vín“. Pak ale jeho sláva postupně upadala. Určitou renesanci zažilo až ve 20. století, dodnes však žije ve stínu Chianti, byť je vyráběno podobnou technologií s podobnou odrůdovou skladbou.

Z návršního náměstí pak vedla cesta pár kilometrů z kopce, a tak jsme celkem v pohodě dorazili do městečka Pianza. Cílem naší etapy bylo Montalcino, přesněji vinařství Banfi, kde jsme chtěli okusit Brunello – další ze skvělých vín.

Jenže ani podle mapy nebylo moc jasné, kde přesně se usedlost nachází. Naivně jsme si mysleli, že nejjednodušší je zeptat se místní postarší číšnice, když jsme si v její kavárničce dopřávali kávu. Nejdřív do naší mapy zabodla prst a hned nato ukázala celou rukou směr. No…po zdolání třech kopců nás postupně posbíralo naše vozidlo. Bodání prstu do mapy nebylo její silnou zbraní.

Ta dobrotivá paní nás stála více fyzických sil než zdolání Mont Ventoux před dvěma lety.

Jestliže je Chianti jedním z nejpopulárnějších italských označení původu, pak Brunello je nejprestižnějším. V roce 1980 obdrželo jako první víno oficiální uznání DOCG. Jeho pěstební oblast je víceméně identická s územím obce Montalcino. Brunello není odrůda ani oblast. Je to víno, které se právě tady vyrábí čistě z odrůdy Sangiovese, respektive jeho klonu Sangiovese grosso. Asi před 150 lety si jistý Clemente Santi všiml, že některé keře Sangiovese mají nápadně kompaktní hrozny. Jejich dohněda zbarvené bobule byly menší se silnějšími slupkami. Když z nich vyrobil víno, bylo výraznější. Po několika desetiletích jeho strýc Ferruccio osázel vybraným materiálem jednu celou vinici a Brunello bylo na světě. Tedy abych byl přesný, v roce 1888. Samotný název Brunello se ovšem objevil už v dokumentech ze 14.století. Není ovšem jasné, jaký druh vína se tím mínil. Dnes se vyrábí jen v dobrých ročnících. Sangiovese  totiž v nepříznivém počasí hůř dozrává a napadají ho plísně. Po vylisování se nechává delší dobu na rmutu se slupkami, což vede k výrazným tříslovinám a kyselosti. Musí se pak kompenzovat tím, že víno několik let zraje v sudu ze slavonského dubu. Dodnes se Brunello nesmí prodávat dříve než po pětiletém školení, reserva dokonce po šesti letech. Výsledkem je víno s velkým potenciálem stárnutí. Možná ho poznáte už na první přičichnutí. Tak výraznou vůni po usušených růžích najdete u jiných vín jen stěží. A možná se vám podaří ucítit i koření a vanilku. Brunello je silné, i když je mladé. Jako náctileté člověčí tělo plné svalů a drsného chování, které je obranou před pubertální zranitelností.  Jenže víno nemá hormony, ale třísloviny. A když se jich zbaví, stane se osobností.

 

Text: Martin Severa

Aktuální informace ze světa vína najdete také na našem Facebooku.