Contact Information

Theodore Lowe, Ap #867-859
Sit Rd, Azusa New York

We Are Available 24/ 7. Call Now.

10. dubna 1663 seděl třicetiletý anglický prozaik Samuel Pepys v krčmě Royal Oak Tavern v centru Londýna a popíjel jako už tolikrát víno. Do svého deníčku si tehdy poznamenal: „Pil jsem francouzské víno zvané Ho Bryan, které mělo tak jedinečnou chuť, že jsem se s podobnou nikdy nesetkal.“ Ano, pan Pepys pil víno z dnes proslulého Chateau Haut Brion a byl první člověk, který označil víno z Bordeaux jménem usedlosti, kde bylo vyrobeno. Chateau Haut Brion je  tak dodnes prototypem vína typu Chateau. Na tomto místě mi však dovolte malou vsuvku: Mýtus Chateau se zrodil až v polovině 19.století, kdy vlastnictví vinic patřilo k těm nejmódnějším výstřelkům a Médoc v době vinobraní připomínal promenádu na Champs-Élysées. Přesto se v roce 1855, kdy byla stanovena kritéria pro klasifikaci akvitánských vín, vyskytuje slovo Chateau jen pětkrát. Většina vín je uvedena pod svým názvem (např.Mouton), následuje jméno obce a pak i majitele. Ono Chateau se používalo jen v případě, kdy na statku existovala budova připomínající zámek. Což je příklad Beychevelle či Latour. Jenže to slovo docela zabíralo, a tak si většina chudších vinařů začala ke svým domkům stavět alespoň malou věžičku. Zámku podobná budova ale nikdy nebyla a ani není podmínkou pro název Chateau. Vinařství dokonce nemusí mít žádnou budovu. Jediné, co rozhoduje, je, zda je podnik funkční. Chateau budiž pouhá obchodní značka, která mnohdy kvalitu ani nezaručí. Ale zpět do 17.století. Do té doby kupovala Anglie víno z Bordeaux jako hromadnou komoditu. A právě v roce  1660 označil předseda regionálního parlamentu v Bordeaux, majitel Haut Brion Arnaud Pontac, svá vína zřetelnou obchodní značkou, což lze považovat za počátky marketingu. Pan Pepys si toho všiml až za tři roky, čemuž se není co divit, vždyť to přece bylo víno z Bordeaux, jako vždy. A to byl prosím velmi všímavý člověk – vždyť je považován za londýnského kronikáře. Napsal v podstatě jen jedno dílo, a to byl deník, který začal psát 1.ledna 1660. Je vlastně prvním spisovatelem literatury faktu.

O 350 let později mám pocit, že dnešní Praha je co do vína podobná Londýnu 17.století. Jen namísto „víno z Bordeaux“ vidím upoutávky na jiný typ hromadné komodity: „moravské sudové.“ Sedím v běžné české restauraci a objednávám si sklenku toho moku. Nehodlám si nic zapisovat, ale chci vědět to samé, co Samuel Pepys. Kde a kdo víno vyrobil. Odrůdová identifikace mne nemůže uspokojit. Mezi veltlíny či modrými portugaly je přece značný rozdíl vyplývající z podloží, klimatu či technologie. Navíc mnoho takto anonymních vinařů nutí svá vína pomocí umělých kvasinek, aby konvertovala k odrůdám, které jsou zrovna v módě. Můj dotaz „odkud je to víno“ pana číšníka dohnal k popudlivé ironii, která se projevila tím, že zády ke mně a na odchodu od mého stolu jen kamsi do prostoru zařval: “Z Moravy, máš to tam napsaný.“ Morava není tak velká jako Akvitánie, pravda, přesto chci vědět alespoň podoblast. Pan číšník je tady ale od toho, aby vydělal peníze, nikoli aby byl k službám klientovi, od kterého ty peníze doluje. Majitel či vedoucí provozu určitě ví, kdo mu víno prodal, ale jaksi to zapomněl to uvést v (ne)vinném lístku. Napadá mne jediný možný původ tohoto problému: za všemocný slogan „moravské sudové“ či „víno z Moravy“, popřípadě nedejbože „stáčené víno“ se schovávají nepoctiví vinaři, kteří ani nechtějí, aby jejich vína továrního typu měla průkaz totožnosti. Z tohoto bludného kruhu nás může vyvést jedině spotřebitel. Tedy my všichni. Vždyť víno nám projde celým tělem odshora až dolů! Chtějme tedy vědět, čím vyplňujeme své vnitřnosti!

Martin Severa

Share:

subscriber