Otevření lahve moselského rieslingu ročník 1917

Skokan a předskokan 🙂

 Na každého milce vína jednou přijde touha ochutnat něco výjimečného. Při naší poslední spanilé výpravě do Mosely jsme byli ubytováni v hotelu  Zeltinger Hof (Gasthaus des Rieslings) v kouzelném starobylém městečku Zeltingenu na řece Mosele. Tento hotel proslul kromě výtečné gastronomie také možností degustace 500 moselských ryzlinků. Už při degustační večeři bylo rozhodnuto, že si po večeři objednáme nějaký archiv. Volba padla na ročník 1959 Graacher Himmelreich. I přes relativně špatný stav korku, bylo víno v naprosto perfektní  kondici, v aromatice převažovalo orientání koření, lehce fenykl, hřebíček… nasládlá chuť kandovaných meruněk, krásná viskozita. A pozor víno bylo SUCHÉ, což na dobu vzniku nebylo uplně obvyklé. S jídlem roste chuť a ve vinném lístku se skrývaly další poklady. Když byl objeven ročník 1917 a navíc s poznámkou „naposledy otevřeno 2016 v prosinci“ a shledáno bez závad pitelné, nedalo mi přimlouvání kolegů moc velkou práci. V pěti lidech jsme se složili, a tak cena na osobu nebyla tak krutá. Hlavní provozní lehce zesinal při naší objednávce. Ještě si nechal vysvětlit, že chceme lahev s takřka nečitelnou etiketou, což znamenalo o cca 200 eur nižší cenu, ale pak se decentně vytratil a otevření lahve nechal na řadovém číšníkovi. Fernando, jak se tento číšník jmenoval, se tohoto úkolu ujal se ctí.  Vinné archivy těchto malých hotelů však nejsou

Riesling 1917

udržované dle zásad moderních archivů tj. nejméně 1x za každých 30 let korek zkontrolovat a popřípadě překorkovat v prostředí inertního plynu. Proto jsou hrdla lahví před archivací zavoskována pečetním voskem. A to byl případ naší lahve. Fernando nejprve musel seškrábnout  vrstvu vosku, pod ní byl korek ve velmi špatném stavu, při pokusu s normální vývrtkou se korek bohužel podařilo vtlačit do lahve, a tak musel být použit nástroj na vytahování zapadlých zátek. Víno pak bylo na náš pokyn přefiltrováno do dekantační nádoby přes ubrousek. A pak přišel ten okamžik … okamžik ochutnávky. Víno mělo vůni lipového medu s čerstvými žampióny a jiskrnou jantarovou barvu. V chuti byla směs hrušky a fenyklu s trochou velmi příjemné hořčiny. Víno bylo zážitkem, a tak jsem rozhodl, že do klubu stoletých s námi musí vstoupit i Fernando, protože bez jeho odvahy bychom se k lahodnému moku nedostali.  V okamžiku, kdy s námi Fernando víno degustoval, nemohl jsem si nevšimnout obdivných pohledů ostatního personálu k jeho osobě. Trochu mi to připomenulo scénu z Hrabalova „Obsluhoval jsem anglického krále“ jak číšník Dítě dostává řád habešského císaře… Asi se zrodil vinný snob, ale co budete jednou vyprávět svým dětem a vnoučatům Vy ? Že jste pili 

Tekutý sluneční svit v předposledního roku I.světové války

archivního Sklepmistra ?

 

[mapsmarker marker=“27″]

Jan Kynčl

Webmaster VINO.TK

You may also like...