Contact Information

Theodore Lowe, Ap #867-859
Sit Rd, Azusa New York

We Are Available 24/ 7. Call Now.

 

První restauratér, který si dal jako moto svého byznysplánu „Pro zákazníka všechno“, byl Caesar Ritz. Shodou okolností jsem nedávno navštívil jeho rodnou vísku Niederwald ve švýcarském kantonu Valais, tak si to pamatuju. A vy si možná pamatujete na obdobný slogan, se kterým přišli za socialismu naši soudruzi. Náš zákazník náš pán. Jenže žádným pánem tehdy nebyl. A není ani dnes.

Je léto a já sedím na zahrádce v restauraci U labutě na kraji Michelsko-kunratického lesíka. K jídlu žádám obyčejnou kohoutkovou vodu. Číšnice však vrtí hlavou. Voda se podává jen balená. Odmítám a jdu si načepovat na toaletu. Je to přece stejná voda, jako z kohoutku v kuchyni. Sklenku mám, objednal jsem si totiž lahev vína a ne levnou. To už bych možná zasloužil trochu té pozornosti, jenže číšnice neříká nic a já vycítil, že jsem se stal předmětem jejího pohrdání. Po chvíli za vedlejší stůl usedly dvě dámy s labradorskými retrívry. Z huby jim plandavě visel slintající jazyk a oba byli ztělesněná žízeň. Servírka neváhala a bezbranným tvorům přinesla dvě velké misky kohoutkové vody. „Promiňte,“ osmělil jsem se, “mohla byste mi přinést totéž, co těm psům?“ Mladá žena mi ukázala bělmo svých očí a vyměnila si se svou kolegyní stoly. Nepřišla přece do práce předvádět to nejlepší, co v ní je, ale vydělat peníze. A ty se nejvíc točí na předražené dvou nebo tří decové balené vodě bez chuti a hmatu, na rozdíl od té kohoutkové. Pes si flašku nekoupí, člověk ano. A tak – náš pes, náš pán. A já chci panu majiteli U labutě říct: kdybych měl já restauraci, choval bych se k hostovi jako k někomu, kdo přijde ke mně domů na návštěvu. Chtěl bych zkrátka, aby ke mně chodil rád. Jenže k němu evidentně nechodí rádi ani jeho zaměstnanci, když se musejí otravovat s takovými potížisty jako jsem já.

Sedím v pizzerii Ristorante Palomino poblíž stanice Pražského povstání. Vodu raději nežádám, mám hlad a nechci se naštvat. Přesto – když na dotaz neobsahující sloveso: „A k pití?“ Odpovím „Nic“, stávám se nevítaným hostem. Jídlo zapiji dvojkou rozlévaného údajně francouzského chardonnay, které má víc kyselin než vlašák z Blatničky a sudovou dochuť. Volím raději modrý portugal tuzemské produkce. Při jeho výrobě se zřejmě zase přiučoval nějaký mladý chemik, a tak se jdu, jak je mým zvykem, napít kulturního nápoje na toaletu. Skleničku přece mám. „A k jídlu?“ (Číšník evidentně trpí odporem ke slovesům). Rizoto. Prý italské. Rýže byla uvařená dobře, cožpak o to, ale uprostřed ní se v kari omáčce ze sáčku válely kusy právě rozmrazené a uvařené zeleniny. Cena kolem sto třiceti korun. Kdyby tohle někdo zplodil v ristorante v Itálii, dostal by asi padáka. Inu, český kuchař vykoumá italskou kuchyni tak jako já jsem převezl servírku od Labutě toaletní kohoutkovou vodou. Ale co tím chci říct: český konzument nechodí do pizzerií či do čínských ani českých restaurací kvůli kvalitní stravě či obsluze. On si vybírá podle prostředí. Hledá místo, „kde se dobře kouří“. Ta pizzeria, o které je řeč, totiž dobře vypadá. Stěny jsou obloženy imitací kamene, v rohu je kýčovitá obýváková fontánka s tryskající kohoutkovou vodou (jen si načepovat) a na jídelním lístku jsou samá italská slovíčka. Na talíři však české suroviny továrního typu a personál s českým přístupem – obsloužit hosta je potupa nikoli radost. Caesara Ritze na vás! Platil jsem kartou. Na displeji se nejdříve objevila nedůstojná somrající věta, kolik že chci dát spropitného. Když se mi ji konečně podařilo přeskočit, byl jsem předmětem stejně velkého pohrdání jako U labutě. A jen pro pořádek: když už si tady hrajeme na Itálii, tak by měl číšník předložit účet na tácku, já na něj pak kartu, a když mi ji číšník vrátí, nechám na tácku spropitné. Jako v Itálii.

Marně přemýšlím, proč se necháme takto balamutit. Proč se stydíme říct, že nebudeme vkládat do svých vnitřností to, co nechceme, proč mi nechtějí dát to nejlepší, proč nejsem zákazník – pán? Chci za své peníze kvalitní zboží stejně jako majitel restaurace nebo číšník, když jdou nakoupit například fotoaparát. Ten jde aspoň vyměnit, ale co s nekvalitními poživatinami? No, ty lze v krajním případě aspoň vrátit…

Denní zpravodajství ze světa vína najdete také na našem Facebooku.

Jste smíření s tím , že Váš pes může dostat kohoutkovou vodu a Vy ne ?

Nahrávání ... Nahrávání ...
Share:

subscriber